RS a rodičovství
V případě, že se u jednoho nebo u obou partnerů vyskytuje RS, mělo by být rozhodnutí založit rodinu pečlivě zváženo. Řada párů má obavy z možného rizika rozvoje RS u svých dětí. Je důležité připomenout, že i přesto, že existuje nepatrně zvýšené riziko RS u dětí, jejichž rodič je nemocný RS, je toto riziko v porovnání se zdravou populací stále velmi malé.
I přesto, že dědičnost RS nebyla jasně prokázána, existuje u blízkých příbuzných pacientů s RS zvýšené riziko onemocnění v porovnání s běžnou populací, která k osobě nemá příbuzenský vztah. Výsledky rodinných studií ukazují, že riziko rozvoje RS u dítěte, jehož rodič tuto nemoc má, se pohybuje mezi třemi až pěti procenty, pokud je rodič jediným nemocným v rodině. Tato hodnota je jiná v případě, když se v rodině vyskytuje více pacientů s RS a/nebo když se RS objevuje zároveň v příbuzenstvu matky i otce.
Stejně tak by měly být zváženy dlouhodobé důsledky rozhodnutí založit rodinu. Je potřeba vzít v potaz takové okolnosti, jakými jsou současný a budoucí stupeň postižení, schopnost rodičů podílet se na péči o dítě a jeho rozvoji, možnosti podpory ze strany rodiny a přátel, a finanční zabezpečení.
V těhotenství nedochází ke zvýšení rizika ataky nemoci a RS rovněž nemá vliv na průběh těhotenství ani porodu. Zatímco se zdá, že těhotenství je spojeno se sníženým počtem relapsů, v prvních šesti měsících po porodu se jejich četnost naopak zvyšuje. Neexistují důkazy o tom, že by RS snižovala plodnost, či vedla ke zvýšenému riziku samovolných potratů, narození mrtvého dítěte nebo předporodním a porodním komplikacím.
Vzhledem k tomu, že neexistuje jeden univerzální lék pro všechny pacienty s RS, jsou k léčbě atak a symptomů RS užívána různá léčiva. Některé z těchto léků (či jejich kombinace) mohou být pro plod škodlivé. Řada pacientů se navíc léčí pomocí speciálních diet a/nebo jinými prostředky, které jsou považovány za prospěšné při léčbě RS (ať už samostatně nebo pod dohledem lékaře). Pacienti uvažující o rodičovství by si měli před plánovaným početím promluvit se svým lékařem o tom, zda jejich léčba či užívané léky nemohou potenciálně poškodit vyvíjející se zárodek.
Zdá se, že těhotenství nemá vliv na míru postižení ani na dlouhodobý průběh nemoci. I když kojení pravděpodobně není spojeno se zvýšeným rizikem relapsů po porodu, je doprovázeno velkou únavou matky, která může vést k rozhodnutí pro umělou výživu a pomoc v péči o dítě.
Rozhodnutí založit rodinu by mělo být učiněno po zvážení všech možných důsledků. RS může ovlivnit fungování rodiny, a proto by měl být prospěch dítěte vždy prioritou. Výchova dítěte je dlouhodobým závazkem. Páry by proto měly zvážit možný dopad RS na dobu následujících přibližně osmnácti let, po kterou budou své dítě aktivně vychovávat, tedy ne pouze na období těhotenství a novorozenecký věk dítěte. Z dlouhodobého hlediska bude rodina s RS potřebovat například více podpory než jiné rodiny. Rozhodnutí založit rodinu by mělo vycházet především z touhy páru po dítěti a i přesto, že by RS toto rozhodnutí měla do jisté míry ovlivňovat, nemoc sama o sobě by neměla být chápána jako omezení.
I přesto, že dědičnost RS nebyla jasně prokázána, existuje u blízkých příbuzných pacientů s RS zvýšené riziko onemocnění v porovnání s běžnou populací, která k osobě nemá příbuzenský vztah. Výsledky rodinných studií ukazují, že riziko rozvoje RS u dítěte, jehož rodič tuto nemoc má, se pohybuje mezi třemi až pěti procenty, pokud je rodič jediným nemocným v rodině. Tato hodnota je jiná v případě, když se v rodině vyskytuje více pacientů s RS a/nebo když se RS objevuje zároveň v příbuzenstvu matky i otce.
Stejně tak by měly být zváženy dlouhodobé důsledky rozhodnutí založit rodinu. Je potřeba vzít v potaz takové okolnosti, jakými jsou současný a budoucí stupeň postižení, schopnost rodičů podílet se na péči o dítě a jeho rozvoji, možnosti podpory ze strany rodiny a přátel, a finanční zabezpečení.
V těhotenství nedochází ke zvýšení rizika ataky nemoci a RS rovněž nemá vliv na průběh těhotenství ani porodu. Zatímco se zdá, že těhotenství je spojeno se sníženým počtem relapsů, v prvních šesti měsících po porodu se jejich četnost naopak zvyšuje. Neexistují důkazy o tom, že by RS snižovala plodnost, či vedla ke zvýšenému riziku samovolných potratů, narození mrtvého dítěte nebo předporodním a porodním komplikacím.
Vzhledem k tomu, že neexistuje jeden univerzální lék pro všechny pacienty s RS, jsou k léčbě atak a symptomů RS užívána různá léčiva. Některé z těchto léků (či jejich kombinace) mohou být pro plod škodlivé. Řada pacientů se navíc léčí pomocí speciálních diet a/nebo jinými prostředky, které jsou považovány za prospěšné při léčbě RS (ať už samostatně nebo pod dohledem lékaře). Pacienti uvažující o rodičovství by si měli před plánovaným početím promluvit se svým lékařem o tom, zda jejich léčba či užívané léky nemohou potenciálně poškodit vyvíjející se zárodek.
Zdá se, že těhotenství nemá vliv na míru postižení ani na dlouhodobý průběh nemoci. I když kojení pravděpodobně není spojeno se zvýšeným rizikem relapsů po porodu, je doprovázeno velkou únavou matky, která může vést k rozhodnutí pro umělou výživu a pomoc v péči o dítě.
Rozhodnutí založit rodinu by mělo být učiněno po zvážení všech možných důsledků. RS může ovlivnit fungování rodiny, a proto by měl být prospěch dítěte vždy prioritou. Výchova dítěte je dlouhodobým závazkem. Páry by proto měly zvážit možný dopad RS na dobu následujících přibližně osmnácti let, po kterou budou své dítě aktivně vychovávat, tedy ne pouze na období těhotenství a novorozenecký věk dítěte. Z dlouhodobého hlediska bude rodina s RS potřebovat například více podpory než jiné rodiny. Rozhodnutí založit rodinu by mělo vycházet především z touhy páru po dítěti a i přesto, že by RS toto rozhodnutí měla do jisté míry ovlivňovat, nemoc sama o sobě by neměla být chápána jako omezení.
